Jiří Bošek - Bóša
Jak se fotí závod napříč Amerikou (RAAM)
RAAM - cyklistický závod napříč Amerikou (od oceánu k oceánu) je jedním z nejuznávanějších a nejstarších cyklistických vytrvalostních závodů světa. Letos se na start postavil první český tým a já byl jeho součástí.
Začalo to v malém kalifornském městečku Oceanside. Všichni se tu sjeli do jedné kupy a ladili veškerou techniku týden před startem, aby byli připraveni, až přijde ten správný den D. RAAM má velmi přísná pravidla i pro fotografy. Člověk si musí dát pozor, kdy a kde fotí, dokonce i kde se pohybuje. Na RAAMu totiž platí pravidlo, že tým může být penalizován i za to, že třeba fotograf čurá v kratší vzdálenosti od silnice, než je povoleno (i na tato pravidla se na RAAMu myslí). Právě proto se tu všichni scházejí předem a absolvují různé přednášky a přejímky vybavení, aby bylo všechno O.K. Během té doby se tu závodníci seznamují, předávají si zážitky a zkušenosti, takže to tu po pár dnech vypadá jako jedna velká rodina šílenců, kteří si slibují, že se brzy potkají na druhé straně USA u něčeho dobrého k pití. Všude vládne skvělá přátelská atmosféra načichlá trochou nervozity a očekáváním startu. Já jsem byl součástí Teamu Czech Republic 1. Se mnou v autě byl ještě pohodový kameraman Lachty a řidič Petr, který nás vozil, kam jsme potřebovali.
Mým úkolem bylo zdokumentovat celou cestu od startu až do cíle. Mým osobním cílem bylo udělat originální fotky, které by byly foceny z jiných úhlů a míst, než je běžné. Proto jsem jezdil v kufru auta s otevřenými zadními dveřmi, na střeše, lezl na všelijaké mosty a stromy. Dalším mým přáním bylo zachytit závodníky jak v noci, tak v ranních hodinách, a tajně jsem snil o tom, že bude i pršet, aby fotky dostaly tu správnou várku koření, která se nejvíce vybaví při promítání a prohlížení fotek i po x letech.
Start
Den, na který každý čeká a každý od něj očekává něco jiného. Obával jsem se, že to bude na startu pořádná tlačenice. Už na první schůzce, kdy se všichni fotografové dozvěděli, že na startu bude Pippa Middleton (sestra Kate Middleton = žena prince Williama), to vypadalo jak lov na divokou zvěř. Já rozhodně neuznávám krádež soukromí, a proto jsem taky udělal na schůzce jen jednu dokumentační fotku a konec. Je pravda, že fotka Pippy při převlékání dresu v jejím soukromém pokoji by se prodala za dobré peníze, ale to není můj styl. Naštěstí to na startu nebylo tak zlé. Každý fotograf dostal od nás ostatních prostor, když jel jeho tým. K tomu všemu se mi podařilo dostat na dobré místo a říct pořadateli, který hlídal bezpečnost na startu a nechtěl mě pustit přímo před závodníky, že chci jen fotky z čela startu a že se určitě nenechám přejet přijíždějícími cyklisty. Nakonec s úsměvem souhlasil.
Pár minut po startu jsem zjistil, že ti borci, které máte v tým, jedou sakra rychle, a pokud chci mít originální fotky, budu muset být ještě rychlejší. První dny jsem všechno vnímal velice rychle (krajinu, provoz,...). Během vteřiny jsem musel vyhodnotit světelné podmínky, naplánovat si místa a odhadnout dobu, kdy tam závodníci budou a jestli tam vůbec můžu zastavit s autem, abych neporušil pravidla. Celé to vypadalo jako úprk průzkumného vojenského vozidla nebezpečnou krajinou. Častokrát bylo v autě ticho, protože jsme s Lachtym sledovali, přemýšleli a vyhodnocovali veškeré podmínky kolem nás. Když už jsme dorazili na nějaké místo a čekali, tak se nám občas stalo, že nám záběr zkazilo projíždějící auto v protisměru. Do toho všeho jsme každý byl ještě navigátorem, bavičem a vypravěčem, aby nám řidič neusnul.
Celý den = rychle, rychle,
Po pár dnech se denní rytmus ustanovil následovně. Každý den jsem se probouzel kolem 4:00 buď v autě, nebo vedle silnice, aby mi nic neuteklo. Ranní fotografická idylka, kdy člověk nahání závodníka jak lev antilopu (cyklista jede průměrně přes 50km/hod), mně vydržela až do 9:00. Do té doby jsem zakomponovával závodníky do krajiny s východem slunce. Světlo bylo příjemné a krásně vytahovalo barvy a stíny. Většinou jsem běhal do kopců na nejvyšší blízký bod, válel se v ranní mokré trávě nebo vylézal na mosty, udělal cvak (pokud jsem stihl vykonat nějakou potřeba, tak to bylo jen k plusu), seběhl dolů, naskočil do auta a znovu se rychle snažil předjet závodníky, aby mi nějaké dobré místo neuniklo. Jsem rád, že Petr (řidič) byl rychlý a vyšel mi vždy vstříc i při mých občas bláznivých nápadech. Kolem 9:00 se začalo světlo hodně měnit (bylo ostřejší), a tak jsem přešel na focení detailu závodníka. Průběh honu na jezdce je stále stejný, jen jsem musel mít pevnější ruce, abych teleobjektiv udržel a detail byl opravdu detailem.
Když přišla doba oběda, tak to nebyl zrovna pohodový odpolední obídek někde na terase ve stínu. Dnešní místo oběda (a po všechny dny taky) jsme volili McDonald's. Stojí většinou podél cest a mají internet. 2v1 = bonus pro mě, a tak stahuji, zálohuji, posílám fotky do Čech a připravuji je pro webové stránky. Pokud jsem během té doby do sebe narval nějakého hambáče a prolil se „pramenitou” colou, mohl jsem být jen rád. Úprava a odesílání mi trvaly tak dvě hodiny. Mezitím nám tým ujel asi o 110 km. Co nejrychleji jsme jako komando naskákali do auta a v rámci předpisů valili chytit další fotoúlovky. Kolem 16:00-17:00 jsme je dohnali. Slunce bylo znovu v ideálním postavení, a proto jsem fotil, co to šlo. Krajina se rychle měnila, co jsem dneska nevyfotil, mě může zítra pěkně mrzet. Sportovní fotograf nesmí být líný. Sleduji všechno, co se kolem mihne, a po třech dnech téměř beze spánku se musím hecovat, abych byl stále připravený.
Je 20:00 a přichází západ slunce. Kombinuji hodně objektivy, nastavuji blesky a snažím se zachytit závodníky, jak bojují s usínající krajinou a černou tmou. Ve 22:00 mi teamový kuchař dává kaši a jiné dobroty, které ještě má. Mám štěstí, že zrovna jedeme kolem naší pojízdné základny. Jak hladová hyena se vrhám po kaši, děkuji a valím s naším MEDIA CAR zase za cyklisty. Fotit v noci má své kouzlo, ale i rizika. Často si ověřuji, že mě závodník i doprovodný tým vidí, abych nepřišel jak o techniku, tak o život. Když už jsem zhodnotil, že to pro dnešek stačí, musíme závodníkům ujet a nadjet si nějaký čas na spánek. Během té jízdy se bavíme a snažíme se udržet zároveň v bdělosti řidiče, který toho má za celý den plné kecky. Kolem 2:00 lezeme do spacáků. Před spaním ještě rekapituluji celý den, co se mi povedlo a na co se musím ještě zaměřit. Spíme pod širákem, abychom slyšeli, až kolem nás ve 4:00 projede znovu náš tým a nám začne nový den. Pro jistotu nastavujeme budík. A opravdu, kolem 4:00 se kolem nás prožene Oldy (jeden z borců našeho týmu) a nám začíná nový den.
Na RAAMu se každý pozná
RAAM je těžký úplně pro všechny, ale má i krásné stránky. Mám parádní zážitky z focení. Našel jsem zase nové úhly a místa, ze kterých se dá fotit. Celý tým byl skvělý a složení našeho auta taky. Nejvíc mi utkvělo v hlavě, když jsme vytahovali zapadlé Brity v poušti a oni chudáci vůbec nevěděli co s tím. Je krásné vidět, jak i v tak těžkém závodě se závodníci a týmy zdraví a hecují jeden druhého, když se předjíždí. Ta euforie a radost všech je nepopsatelná. Člověk se před ničím neschová, ani sám přes sebou. Hodně se pozná, překvapí a zároveň i pochopí sám sebe. Jsem rád, že mému týmu pršelo až poslední den. Závodníci tak měli možnost přijet do cíle pěkně umytí a čistě navonění :--). Celkově je RAAM jedinečný závod, ve kterém se skloubí odhodlání, vytrvalost a fyzický výkon s emocemi a vnitřním růstem každého zúčastněného. Moc gratuluji mému týmu, který nakonec přejel celou Ameriku za 6 dní a 22 hod in= 4850 km, a děkuji, že jsem mohl být součástí týmu velkých lidí, velkého úspěchu a tolika zážitků.
Mohlo by vás zajímat: